Městská knihovna a informační centrum Hradec nad Moravicí

Božena Němcová a její odkaz

Božena Němcová a její odkaz

Od smrti spisovatelky uplynulo letos v lednu 150 let. Bylo jí dopřáno pouhých 42 let života, pokud platí, že se narodila roku 1820; (o správnosti tohoto data někteří badatelé pochybují). Svou osobností a dílem se však nesmazatelně zapsala do povědomí všech příslušníků českého národa.


Co na této ženě – spisovatelce je tak inspirující, že oslovuje ještě i nás, kteří žijeme v jiném století i v jiném tisíciletí?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme se zamyslet nad životem i dílem této ženy – spisovatelky a zkoumat obojí. Němcová za svého života vstupovala do řady rolí, které tak či onak, podle svého talentu, schopností, výchovy i předurčení, naplňovala. Můžeme si ji připomenout jako dceru, vnučku, manželku, matku, milenku, bojovnici za lepší svět, a samozřejmě také jako spisovatelku.

Božena Němcová, či vlastně Barbora Panklová, dcera Terezie a Jana Panklových?  Analýzou životopisných detailů i toho, o čem vypovídá obraz její matky v jejím stěžejním díle Babička, zjistíme, že zejména její vztah k matce – snad ne tolik k otci – nebyl nijak vřelý. Bylo to tím, že matka byla na svou nejstarší dceru příliš přísná, že ji nechtěla rozmazlovat? Nebo byla příliš zaměstnaná? Nebo to bylo jinak a Panklovi byli pouze jejími pěstouny? Důležité myslím je, že tento přístup Božena Němcová nezopakovala, když se sama stala matkou. Ke všem svým čtyřem dětem měla láskyplný vztah. Svého předčasně zemřelého syna Hynka dlouho oplakávala a říká se, že svou Babičku začala psát proto, aby nalezla klid v krajině svého dětství. O své ostatní děti se starala i v době, kdy už si samy hledaly cestu životem. Snažila se, aby její děti, a to nejen synové, ale i dcera Dora, získaly vzdělání, protože sama ze své zkušenosti věděla, jak bolestně hlubší vzdělání postrádala a jak složitě si k němu musela hledat cestu. Bohužel, jak už jsem se zmínila, nebylo jí dopřáno vidět a zažít své děti skutečně dospělé, jak by si byla jistě přála. 

Je-li častým údělem dětí opakovat chyby rodičů, pak to, že Božena Němcová převzala jiný výchovný model, bylo patrně zásluhou babičky z matčiny strany Magdaleny Novotné.

Ta s „Barunkou“ prožila na ratibořickém panství jen několik málo let (čtyři roky mezi jejím pátým až devátým rokem). Mimochodem, nedávno vyšla objevná kniha Josefa Šůly s názvem Marie Magdalena Novotná – Čudová, která dokazuje, že jsme zdaleka ještě nevěděli o babičce všechno, vyvrací některé omyly, a svědčí o tom, že i po 150 letech je co objevovat. Je tedy zásluhou babičky, že se z Barunky stala tak láskyplná bytost, která lásku rozdávala, i když jí její bližní nedokázali vždy oplácet stejně?


Babička nebyla v době, kdy žila na Starém Bělidle, ještě vůbec stará. Bylo jí kolem padesáti, což je z hlediska dnešní doby ne-li nejlepší, tak alespoň nejproduktivnější věk; věk, kdy má člověk už za sebou mladistvá poblouznění, ale už stačil nasbírat dostatek životních zkušeností, aby se dokázal vyrovnat se životem a ještě přispět radou všem, kteří ji potřebují. Taková je aspoň babička, jak ji známe z jejího portrétu ve stejnojmenné povídce Boženy Němcové.  Moudrá žena, která rozumí životu a své zkušenosti si nenechává pro sebe.

Další životní rolí, kterou Božena Němcová zastávala, byla její role manželky. Traduje se, asi poněkud zkreslený, obraz světice, ženy, která si nerozuměla se svým, o mnoho let starším, manželem, za kterého ji provdali proti její vůli, nebo alespoň příliš mladou, nezralou, neschopnou zodpovědně se rozhodovat. Ale jejich život patrně neměl jen tragické rysy a za některé problémy, které je čekaly, Josef Němec vlastně ani nemohl. Byl to uvědomělý vlastenec, žák Josefa Jungmanna, a svou mladou ženu uvedl do pražské vlastenecké společnosti. Tam a v té době se zrodila její touha literárně tvořit a vlastenci, okouzleni jejím vypravěčským uměním, ji podporovali a chtěli v ní vidět jakýsi předobraz moderní ženy, která se nestará jen o svou domácnost. Zatím však v manželském životě nastávaly problémy, Němec byl perzekvován pro své politické názory a překládán z místa na místo. I když se vztahy mezi manželi stále zhoršovaly, a to zejména poté, kdy žili odděleně (Josef Němec se nechal přeložit do Uher), nepřestali si jeden druhého vážit; bylo však pro ně čím dál obtížnější spolu žít. Božena Němcová ale dlouho odmítala rozvod s tím, že za mnohé problémy její muž nemohl a že si ji vzal bez věna. Jejich problémy se stupňovaly i kvůli rozdílným názorům na výchovu dětí – Josef Němec měl velké výhrady k tomu, aby jeho syn Jaroslav šel studovat malířství do Mnichova, a nesouhlasil ani s rozhodnutím syna Karla stát se zahradníkem. V tomto ohledu si získala své děti na svou stranu matka a její manžel to jen těžko snášel, někdy reagoval i fyzickým násilím.  Je tedy nutné si uvědomit, že osobnost Boženy Němcové byla velmi vzdálená dobové představě o tom, jak má správná manželka vypadat, a její muž projevoval na svou dobu docela nezvyklou míru tolerance.

Bohužel však Božena Němcová nenalezla v manželství to, po čem nejvíc toužila a co hledala celý život: lásku. Teprve jako vdaná žena se opravdově zamilovala. Mužem, který v ní probudil milostný cit, byl básník Václav Bolemír Nebeský. Ten ji také povzbuzoval v jejích tvůrčích snahách, především v psaní básní, i když její doménou se později stala próza. Jejich milostný vztah však nevydržel střetnutí s reálným životem a stejný osud potkal i všechny další vztahy: nevydařil se vztah s doktorem Janem Helceletem, se kterým se seznámila prostřednictvím brněnského filosofa F.M.Klácela, ani s dalším lékařem MUDr. Dušanem Lamblem, který ošetřoval jejího umírajícího syna. Milostný dopis od Lambla byl příčinou hrozné žárlivé scény mezi ní a jejím mužem. Další milostné okouzlení prožila Božena Němcová s mladým studentem lékařství Hanušem Jurenkou; ani tento vztah však neměl naději na delší trvání. Jeden vztah za druhým se rozpadal a všechno, co do svých lásek Němcová vkládala  – a bylo toho zřejmě mnohem víc, než toho, co do nich vložili její partneři - přišlo vniveč. Nebo ne? Měli bychom si možná připomenout, že dnes si jako součásti umělecké tvorby Boženy Němcové ceníme nejen jejích pohádek a povídkové tvorby včetně její Babičky, ale za integrální součást jejího díla považujeme i její dopisy. Ty dovede dnešní doba chápat jako autentické svědectví jejího životního zápasu a výpověď o její rozbolavělé duši. Často je citován její dopis, ve kterém píše: „ Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší“. Souborné vydání korespondence Boženy Němcové vyšly v novém vydání roku 2003 a vyšel i výbor z její milostné korespondence pod názvem Dopisy lásky.

Na závěr zbývá ještě povědět pár slov o Boženě Němcové - spisovatelce. Pár slov, i když množství textů, které byly o jejím díle napsány, mnohokrát převyšuje to, co napsala ona sama. I když tedy její tvorba není nijak rozsáhlá, její díla řadíme k základním hodnotám české literatury. V dobách ohrožení naší kultury se k němu vždy vracíme. Krásné básnické sbírky o ní napsali za druhé světové války František Halas a Jaroslav Seifert, v 50. letech se k ní Seifert ještě vrátil svou Písní o Viktorce. Je však jisté, že život se neustále zrychluje. V době, o které píše Božena Němcová, bylo na všechno dost času. Dnes životem spíš proletíme. Boženu Němcovou můžeme chápat jako zakladatelku jednoho způsobu psaní, jedné linie vyprávění: linie pomalého vyprávění, v němž se nikam nespěchá, které není příliš dramatické, ale z něhož je cítit radost z mluvení, vzpomínání, povídání, zamýšlení … Na tuto linii vyprávění navazují takoví velikáni české literatury jako Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal. A co Babička Boženy Němcové, kterou všichni známe ze školy, i když ne všichni ji četli? Možná by bylo správné, abychom ji přestali hodnotit jako realistický obraz ze života, ale brali ji spíš jako jakousi vizi života, představu o tom, jaký by měl život být. Ostatně, pro toho, kdo chce o metodě, jak Božena Němcová psala, zjistit víc, je tady publikace Jaroslavy Janáčkové, badatelky, která se životem a dílem Boženy Němcové dlouhodobě zabývá, s názvem Příběh tajemného psaní a podtitulem o pramenech a genezi Babičky.

Dílo Boženy Němcové je tedy součástí české literatury už víc než 150 let, a každá doba by k němu měla přistupovat nově a vzít si z jejího odkazu to, co je z něho živé a stále platné.

Městská knihovna Hradec nad Moravicí
Markéta Beyerová

 

 

Datum vložení: 15. 5. 2012 0:00
Datum poslední aktualizace: 15. 7. 2022 11:40
Autor: Markéta Beyerová

O Hradci

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26
2
27
1
28
1
29
1
1
4
2
4
3
4
4
5
5
5
6
6
7
5
8
5
9
5
10
5
11
7
12
5
13
7
14
6
15
6
16
6
17
5
18
7
19
5
20
6
21
6
22
5
23
6
24
5
25
6
26
5
27
6
28
7
29
6
30
9
31
5

Hradecký kulturní měsíčník

Kulturní zpravodaj

Aktuální teplota

28.3.2024 09:03

Aktuální teplota:

13.2 °C

Vlhkost:

76.8 %

Rosný bod:

9.2 °C

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:7
DNES:312
TÝDEN:2152
CELKEM:2254056