Žimrovice - minulost, současnost a místopis

Žimrovice, jediná obec takovéhoto jména v České republice, leží v údolí řeky Moravice a potoku Meleček v nadmořské výšce 287 metrů. Východně od vesnice se táhne kopec Hanuše, opředený pověstmi, mimo jiné o spících rytířích připravených k obraně slezské země, až jí bude nejhůře.

Z dějin

První písemná zmínka o Žimrovicích je z roku 1357. O šest let mladší je nová výsadní listina na zdejší dědičné fojtství s jedním svobodným lánem, mlýnem, krčmou, pekařskou a masařskou lávkou, protože původní privilegium se ztratilo. Urbář hradeckého panství z roku 1574 zaznamenal v Žimrovicích 18 držitelů poddanských usedlostí. V 18. století se Žimrovice skládaly z méně stavení, než tehdy měly Benkovice nebo Bohučovice (zatímco dnes jsou Žimrovice počtem obyvatel více než dvakrát větší než tyto vesnice). Faustin Ens ve své topografii, vydané roku 1836, uvádí, že v Žimrovicích je 54 domů a žije zde 357 obyvatel, zaznamenal také, že záplavy a ledová zácpa na řece Moravici zde často způsobují velké pustošení.

Nejvýznamnější změny v životě nevelké české zemědělské obce nastaly v devadesátých letech 19. století, poté, co v roce 1890 obdržel německý podnikatel Carl Weisshuhn úřední povolení k výstavbě papíren, v níž se pak už v následujícím roce začalo vyrábět. Brzy vyvstaly národnostní problémy. Weisshuhn povolával do papírny německé úředníky a dělníky z Vítkovska a Bruntálska. Při sčítání obyvatelstva v roce 1900 uvedlo jako svou obcovací řeč němčinu 19 osob, po deseti letech už 45 a při prvním sčítání v Československé republice v roce 1921 bylo napočteno již 100 Němců. Výstavba papíren způsobila v obci nebývalý rozvoj. Zatímco v roce zahájení výstavby továrny měla 55 domů a 412 obyvatel, o dvacet let později se tyto počty zvýšily na 80 domů a 574 lidí.

Na začátku 20. století byla postavena současná silnice do Hradce a opačným směrem do Domoradovic. V roce 1904 byly v Žimrovicích založeny sbor dobrovolných hasičů a Hospodářský spolek, místní ochotníci sehráli v obci své první představení a konala se první schůze Politické a hospodářské jednoty, která se zabývala formami obrany proti místním germanizátorům.

Za 1. světové války zahynulo na frontách devět mužů ze Žimrovic. Do československých legií vstoupili a za osvobození od habsburské nadvlády bojovali tito žimrovičtí občané nebo rodáci: František Černohorský, František Černý, Rudolf Gebauer, Antonín Hrbáč, Robert Klement, Emil Maiwald, František Ohnheiser a Rudolf Vícha.

Hned po prvních poválečných obecních volbách roku 1919 zasedla v patnáctičlenném obecním zastupitelstvu první žena – Marie Víchová. Za první republiky začaly vyrůstat první domky na louce zvané Pilarka. Náhlá povodeň 6. května 1927 zatopila větší část obce, silnice byla téměř metr pod vodou. V roce 1929 byl v Žimrovicích založen odbor Matice Opavské, o čtyři roky později Skaut. Elektrifikace obce byla provedena roku 1937. Za německé okupace byli zatčeni a několik let vězněni prvorepublikový starosta Josef Pavelek a jeho syn. V ilegálních hnutích Obrana Slezska a Obrana kraje opavského působilo několik zdejších občanů.

Tělovýchovná organizace Tatran zřídila v roce 1954 pod lesem na pravém břehu Moravice fotbalové hřiště a postavila lávku přes řeku. Jednotné zemědělské družstvo bylo založeno roku 1957, o několik let později vznikl sloučením JZD Žimrovice, JZD Domoradovice a JZD Filipovice ekonomický celek JZD Rovnost. Za rozsáhlou společenskou činnost byl Žimrovicím roku 1961 propůjčen titul „Vzorná obec“. Divadelní kroužek sdruženého závodního klubu nacvičil od roku 1967 řadu úspěšných divadelních her, v roce 1971 se žimrovičtí ochotníci dokonce zúčastnili celonárodní přehlídky vesnických divadelních souborů. V letech 1968 až 1974 se v Žimrovicích každoročně konal festival amatérských divadelních souborů. Na podzim 1974 byly Žimrovice integrovány s Hradcem nad Moravicí. Na veřejný vodovod byla vesnice napojena v polovině sedmdesátých let, její plynofikace byla dokončena v roce 1996. Zásluhou úprav, probíhajících v letech 2006 až 2009, získalo centrum Žimrovic moderní vzhled.

Současnost

Žimrovice jsou největší integrovanou obcí Hradce nad Moravicí, na přelomu let 2010 a 2011 měly 762 obyvatel. Společenský život je v Žimrovicích poměrně pestrý. Podílí se na něm sbor dobrovolných hasičů, který organizuje například „dny otevřených dveří“ ve zbrojnici spojené s prodejem zabíjačkových pochoutek. Do veřejného dění ve vesnici také výrazněji zasahuje Základní škola Žimrovice. Tuto malotřídní školu navštěvují děti od 1. do 4. třídy, pod vedením podnikavých pedagogů se děti už řadu let věnují ekologii, v poslední době také poznávaly minulost, památky a přírodní krásy Žimrovic, Hradce a okolí. Klub seniorů Žimrovice je už od roku 2005 místem k setkávání i poučení pro řadu místních důchodců. Muži i žáci TJ Papírny Žimrovice hrají mistrovské soutěže ve fotbale na úrovni okresu.

Během letní sezóny ožívají Žimrovice díky turistickému ruchu. Krásná příroda v okolí řeky Moravice láká chalupáře, chataře, cyklisty i pěší turisty. Rekreační chaty jsou rozesety podél Moravice i potoka Meleček. Několikrát do roka hostí Žimrovice vodáky při sjezdech Moravice. V roce 1994 byly Žimrovice s okolím zahrnuty do Přírodního parku Moravice.

Místní knihovna Žimrovice, pobočka Městské knihovny Hradec nad Moravicí, sídlí v obecním domě č. p. 61 ve středu vesnice; kromě knih k půjčení nabízí také přístup k internetu.

K 31. 12. 2023  měla obec 774 obyvatel.

Místopis

Kaple sv. Josefa

Kaple, jež je zasvěcena sv. Josefovi, stojí v postranní ulici Záhumenní. Přičiněním lidí z Žimrovic a okolí byla postavena v roce 1836, i když byl později na omítku vyznačen rok 1832. Poslední generální opravu kaple provedli věřící v roce 1982. U kaple stojí kříž z roku 1886. Další kříže pocházejí z těchto let: u bývalého mlýna – 1885, u mateřské školy – 1905, v Melečku – 1906.

Dům č. p. 61 – bývalá škola

Na hlavní ulici, Hradecké, stojí mezi Areálem dobré pohody a restaurací „U Dihlů“ patrová budova č. p. 61. Byla postavena jako přízemní v roce 1868. Teprve po deseti letech úsilí obecního úřadu dostaly Žimrovice právo zřídit si vlastní školu, která byla umístěna právě do této budovy. Od roku 1879 v ní učil po čtyřicet let Emil Maiwald. Po otevření nové školní budovy byla zde koncem roku 1923 otevřena mateřská škola a opatrovna. Po 2. světové válce byl v budově obecní úřad a probíhaly v ní četné společenské akce. V současnosti v přízemí budovy, která je majetkem Města Hradec nad Moravicí, funguje pobočka České pošty, sídlí tu místní knihovna a lidem slouží též velká zasedací místnost i malá úzká klubovna.

Budova základní školy

Když se začátkem dvacátých let 20. století ve škole v Žimrovicích učilo přes 120 dětí, bylo nutné uvažovat o stavbě nové budovy. Dvoutřídní škola s podkrovním bytem pro učitele u potoka Meleček byla slavnostně otevřena 20. srpna 1922. Obci její stavba přinesla obrovské finanční potíže, kterých se dlouhá léta nemohla zbavit. Stavba se totiž prodražila a obci zůstal velký dluh. V období první republiky ve škole učili všestranně aktivní český vlastenec Jan Urbánek a Josef Fabián. Ten zahynul v poslední den přechodu fronty na jaře 1945, po dvou letech mu zdejší odbor Matice opavské ve škole odhalil pamětní desku. V letech 1957 až 1973 se ve škole dokonce vyučovalo v podkroví ve třetí třídě. Rozsáhlá rekonstrukce budovy se prováděla roku 2000.

Budova mateřské školy

Před 1. světovou válkou byla roku 1914 v Žimrovicích zřízena Carlem Weisshuhnem německá soukromá škola. Nastoupit do ní muselo i 50 % českých dětí, to proto, že továrník Weisshuhn vydíral české dělníky, že je propustí, pokud své děti nepošlou do této německé školy. Škola fungovala také za první republiky a za nacistické okupace. Od roku 1946 v budově sídlí česká mateřská škola – v současnosti je jednou z poboček MŠ Hradec nad Moravicí.

Hasičská zbrojnice

V letech 1913 až 1914 svépomocně vybudoval „žimrovský“ sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1904, hasičskou zbrojnici na začátku cesty do Melečku. Slavnostně otevřena byla 28. června 1914 (tedy přesně v den, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka trůnu v Rakousko-Uhersku Františka Ferdinanda d’Este). Stavební úpravy zbrojnice prováděli hasiči v sedmdesátých letech 20. století a v roce 1993, kdy mj. opravili její fasádu.

Areál dobré pohody

V letech 1960 až 1963 byla postavena na Hradecké ulici prostorná tělocvična. Stavěly ji v tzv. akci Z dvě stovky členů TJ Tatran Žimrovice, odpracováno bylo na devět tisíc brigádnických hodin. Slavnostně otevřena byla 9. listopadu 1963. Záhy poté se v obci rozproudil čilý sportovní život. V roce 1997 provedlo Město Hradec nad Moravicí generální opravu budovy a bylo ustaveno sportovně-rekreační zařízení pod názvem „Areál dobré pohody“ (ADP). Po plynofikaci bylo osm pokojů vybaveno nábytkem se 42 lůžky a objekt začal po úpravě okolí sloužit sportovnímu a rekreačnímu vyžití široké veřejnosti. V roce 1998 byla po stavebních úpravách otevřena hospůdka Pohoda. V letech 2010 až 2011 se budova ADP dočkala generální rekonstrukce a rozšíření. V „ádépéčku“ vládne zejména během letní sezóny čilý turistický ruch.

Obytný dům č.p. 2 - bývalý Šulcův mlýn

Nynější dům č. p. 2 na Mlýnské ulici byl v dřívějších staletích mlýnem. Kdy byl založen, staré listiny ani urbáře neuvádějí. Jména mlynářů známe už ze 17. století, od roku 1720 jimi byli příslušníci rodu Šulců. V roce 1911 koupil mlýn majitel papírny v Žimrovicích Carl Weisshuhn, zrušil jej a na dolním náhonu po různých přestavbách zřídil elektrárnu (centrála) a dřevobrusírnu. Po nákladné a rozsáhlé stavební rekonstrukci, provedené v roce 1995, získaly budovu se šesti byty od města papírny pro své zaměstnance.

Budova č. p. 29 – bývalé fojtství

Dědičné fojtství měly Žimrovice už ve 14. století. Po třicetileté válce se stal v roce 1667 dědičným fojtem Blažej Vícha, v jeho rodě se pak úřad dědil po dvě stě let až do zrušení poddanství v roce 1848. Kolem roku 1700 otevřel fojt Vícha při svém statku, nynějším č. p. 29 na Hradecké ulici, hospodu „U tří topolů“. V roce 1931 byla rekonstruována, v zahradě byla postavena kuželna. Hostinec tu byl v provozu až do roku 1984, pak byl zrušen a adaptován k obytným účelům.

Chatové osady podél řeky Moravice a potoka Meleček

Po dostavbě Kružberské přehrady, s níž pominulo nebezpečí ničivých záplav, se od počátku šedesátých let 20. století začaly stavět rekreační chaty. Zpočátku soukromé na údolních loukách, pak i na březích a zalesněných svazích podél řeky Moravice. V roce 1970 se v katastru Žimrovic nacházelo již 98 soukromých chat, majitelé sedmdesáti osmi z nich byli z Opavy, patnácti z Ostravy. Po pěti letech stálo v údolí i šest podnikových chat. K tomu přibylo dvacet osm chat na loukách Rosoly a Holenky v katastru Domoradovic. V údolí Meleček na katastru Benkovic byla postavena první chata – vyřazený železniční vagón – v roce 1948, v polovině sedmdesátých let už bylo úzké údolí zaplněno sedmačtyřiceti chatami. Na přelomu tisíciletí se v okolí Žimrovic nacházelo 124 soukromých chat.

Papírna

Továrnu na papír v Žimrovicích stavěl od léta 1890 německý podnikatel Carl Weisshuhn. Rok nato byla uvedena do provozu dřevobrusírna, dokončena tovární hala a instalován a spuštěn papírenský stroj. Vyráběl zpočátku jen 4 až 5 tun papírové hmoty denně, postupně ale výroba papíru rostla. Veškeré výrobky se zpočátku odvážely koňskými potahy na nádraží do Opavy, od roku 1905 po výstavbě železnice do Hradce se zboží překládalo na vagóny na hradeckém nádraží. V roce 1914 byla odtud postavena úzkokolejná dráha pro přepravu nákladu až do papírny, která se poté používala do roku 1960. Weisshuhnova papírna produkovala papírové pytle na cement a hnojiva i toaletní papír. Za 2. světové války prosperovala, odbytištěm se stalo nejen Německo, ale i jím okupované země. Už měsíc po skončení války žimrovičtí dělníci obnovili chod papírny. Znárodněný závod byl několikrát reorganizován a začleňován pod národní podniky. V poválečné historii závodu byly provedeny četné změny, a to jak výrobní, tak stavební. V Žimrovicích pro své zaměstnance postavil rodinné domky v lokalitě Horka, družstevní dům s dvanácti bytovými jednotkami a panelový obytný dům s třiatřiceti byty. V současnosti jsou v Žimrovicích dva z českých výrobních závodů nadnárodní společnosti Smurfit Kappa Group, mezi místními se jim říká „papírna“ a „kartonážka“.

Weisshuhnův papírenský vodní náhon

Současně se stavbou papírny v Žimrovicích se Carl Weisshuhn rozhodl postavit ve skalnatém svahu 3,5 km dlouhý vodní náhon, aby snížil náklady na dopravu dřeva. Spolu s jezem na Moravici se stavěl souběžně s továrnou v letech 1890 až 1891. Díky náhonu, který obsahuje i tři svahové tunely a dva akvadukty nad lesními cestami, má minimální spád 6 cm na 100 m a je 4 až 5 m široký, byl získán spád na vodní turbíny ve výši 24 m. Plavení dřeva po řece a náhonem do papírny byl koncem 19. století v kraji ojedinělý způsob dopravy a jak se později ověřilo, ekonomicky velmi výhodný, protože snížil náklady na dopravu suroviny až na dvacetinu oproti dopravě koňskými potahy! Metrovou kulatinu zbavenou kůry připravovali během roku lesní dělníci na vhodných místech podél břehů Moravice, a pak při jarním tání nebo za podzimních dešťů, kdy se zvýšil stav vody, plavili Weisshuhnovi zaměstnanci 1 000 až 2 000 plm dřeva denně až k Weisshuhnovu splavu u Kozího hřbetu a odtud náhonem až do továrny. Plavení dříví ustalo v roce 1966. Vodní náhon je dodnes udržován a funkční, zásobuje továrnu vodou pro výrobu elektrické energie.

Čistírna odpadních vod

Od sedmdesátých let 20. století, kdy začala papírna zpracovávat sběrový papír, se hromadily problémy s odpadními usazeninami. Nečistoty unikaly do řeky Moravice, která jimi byla silně znečištěna, vyhynuly všechny ryby, za nízkého stavu vody řečiště zapáchalo. Veřejnost i hygienik požadovali stále naléhavěji výstavbu výkonné čisticí stanice. Stavěla se v letech 1992 až 1993 na severovýchodním okraji Žimrovic. Byly vybetonovány dvě podzemní aktivační nádrže a dvě kruhové dosazovací nádrže a položeno tlakové potrubí včetně kanalizační stoky, vyúsťující do dolního náhonu. Čistírna odpadních vod přispěla k větší čistotě vody v řece Moravici.

Text Mgr. Martin Sosna, kronikář města